Vzpomeň si na Světlo (pohádka i pro dospělé)



V Zemi světla byla všude krása. Bytosti světla žily šťastně v moři zlaté lásky. Královna této země měla oči jako tančící hvězdy a její srdce zářilo jako slunce.

 

Ale královna věděla, že na druhé straně Země světla leží temná a nešťastná země. Její obyvatele neviděli už krásu ani necítili lásku kolem sebe a královna pociťovala jejich nešťastné bytí, jakoby bylo její vlastní.

 

Rádci královny navrhovali následující plán: „Někdo do té nešťastné země musí cestovat, aby tamním lidem připomenul lásku a krásu. Ale tato mise bude velmi nebezpečná,“ varovali ji, „neboť v temnotě druhé strany je snadné zapomenout na světlo.“

 

Pro tuto nebezpečnou misi zvolila královna malé dítě jménem Gloria, neboť mělo nejrozzářenější srdce ze všech. Odvaha a láska Glorie byly větší než její strach a královna jí vysvětlila misi: „Nedaleko odtud leží svět, který se zrodil z toho našeho. Bytosti tam zapomněly, že také ony jsou bytostmi světla. Brzy je vlastní temnota přemůže. Musíš jim pomoci vzpomenout si, kým jsou.“

 

Tím, že Glorii požehnala svým vlastním světlem, ujistila královna děvče: „Je zcela jedno, co se stane, nikdy na tebe nezapomeneme.“ Pak si Gloria už jen vzpomínala, že se potácela temným tunelem. Její tělo těžklo a těžklo.

 

Nakonec cítila, jak je vytahována z tunelu. Držely ji ruce a třásly jí s hlavičkou dolů. Ona otevřela svá ústa, aby vyprávěla o své misi, ale vše, co vyšlo ven, byl jen křik. Tak strašně se styděla, že jejího světla trochu ubylo.

 

Pak byla zase sama v malé ohrádce. Pokusila se říct: „Prosím, zůstaň u mě,“ protože předtím ještě nikdy nebyla sama, ale mohla vyrazit jen divné zvuky, které nic neznamenaly. Její srdce tak moc bolelo, že se začalo stahovat. Ruce vzaly Glorii, položily ji z ohrádky do jiné, vyměnily její šaty a někdy ji objaly. Ale často byla nechána sama a z osamělosti plakala.

 

Jak léta běžela, naučila se Gloria řeč této země. Ale když pak uměla mluvit, byla vzpomínka na zemi světla vybledlá, takže už se k ní nemohla dostat. Kdykoliv Gloria viděla paprsky slunce, cítila volání světla ve svém srdci, ale nemohla si zcela vzpomenout, proč tak tyhle paprsky miluje.

 

Nic jiného Glorii zemi světla nepřipomínalo. Lidé zde byli daleko šedivější, neboť jejich myšlenky byly myšlenkami temnoty. Sami se obklopili myšlenkami, že jejich svět je temné a nebezpečné místo. A protože tomu lidé věřili, bylo tomu tak.

 

Rodiče Glorie byli přátelští lidé, ale také oni věřili, že svět je temné místo. „Nejlepší, co můžeš udělat,“ učili dívku, „je usmívat se a dělat tak, jakoby vše bylo v pořádku.“ Mnoho lidí nosilo na svých tvářích falešný úsměv, ačkoliv jejich srdce byla těžká. Dokonce děti byly v této zemi nešťastné. Pokaždé zničily Gloriino štěstí a radost, když se s nimi o ně chtěla rozdělit. Když sbírala květiny pro své učitele, dávaly ji ostatní děti sprostá a ošklivá jména.

 

V Zemi světla poznala královna, že se musí něco podniknout, aby Gloria byla zachráněna. Ale nikdo se nenabídl, že půjde také do země stínů. Všichni měli strach, že také oni by tam zapomněli na své světlo a byli přemoženi temnotou. Jednoho dne přiletěl na ruku královny drozd. Malý, tmavě zbarvený ptáček byl zřídkakdy k vidění, neboť rád trávil své dny v lesích. Tak vyléval svoji radost ve zpěvu, v písni jako vodopád zlatého světla. Drozd poprosil královnu: „Prosím, nechej mě jít. Umím rychle lítat temnotou a se svým zpěvem přinést světlo do každé země. Chci pro Glorii zpívat. Možná jí moje píseň pomůže, aby si vzpomenula na světlo.“

 

Královna mu dala požehnání: „Leť v lásce, ptáčku!“

 

Poté co letěl dlouhou cestu v naprosté tmě, našel ptáček Glorii, jak seděla sama v lesích a plakala. Schovaný mezi stromy, začal zpívat pro děvče. Jeho srdce přetékalo v písních plných lásky a nádhery. Ve svém smutku slyšela Gloria píseň. Její srdce se naplnilo oceánem zlatého světla a slyšela dalekou ozvěnu něčeho, na co si téměř dokázala vzpomenout.

 

Světlo Glorie začalo plápolat, když ptáček zpíval. Každý den se vracela, aby ho slyšela, a každý den zpíval až do vyčerpání svých sil. Ale ptáček věděl, že si musí ještě ušetřit dost sil, aby mohl letět dmou domů. Takže se dal drozd poznat. Když zpozoroval úžas Glorie nad svým neviditelným vzhledem, řekl ptáček: "Ne já nejsem zázračný, ale to, o čem zpívám. Krásu tohoto světla najdeš ve svém vlastním srdci." Drozd pokračoval: "Nenech se klamat tím, co vidíš. Světlo je ve všech bytostech. Najdeš ho, skryté v jejich srdcích, když se podíváš očima lásky. Musím tě teď opustit, ale světlo je stále s tebou."

 

Když ptáček odletěl, začala Gloria plakat. V tomto okamžiku se objevil nevychovaný kluk a posmíval se jí. Chtěla utéct a schovat se, ale tu si vzpomněla na slova ptáčka. Podívala se na kluka. Jeho tvář byla vyznačena bolestmi. A když se podívala hlouběji, poznala, že jeho srdce bylo dokonce ještě více rozbolavělé, než její. Místo toho, aby se stáhlo, otevřelo se její srdce v lásce pro tohoto kluka. A zatímco to činila, uviděla světlo, které v něm hluboko bylo skryté.

 

Od té doby si stále Gloria vzpomínala na světlo ve svém vlastním srdci, když se jejich chtělo stáhnout kvůli všem těm zraněním a nenávisti této země. A když jiní lidé jednali tak, jakoby byl svět temným místem, podívala se hluboko do jejich srdcí a viděla uvnitř skryté světlo. Když pak lidé poznali své vlastní světlo, které se odráželo v očích Glorie, byli vyléčeni ze svého smutku. Léty se otevírala mnohá srdce světlu Glorie. Šířilo se od člověka k člověku, až nakonec celý svět zazářil láskou. A Země temnoty se stala zase Zemí světla.

 

Když bylo dílo Glorie hotovo, zemřela a nechala své staré tělo. Gloria se však vrátila do Země světla a tam zavládl velký jásot a radost.

 

(Text: Mary Pat Fisher)